Autor
Giangi Cornelio věnuje ve své tvorbě značnou pozornost rozličným formám, jejímž prostřednictvím vyjadřuje své
vlastní emoce. Je umělcem "vícečetných forem", který prošel pluralitou protichůdných uměleckých a kulturních vývojových etap 80. a 90. let. Vyrostl na úrodné půdě aktivního politického dění, které představovalo jedinou možnost
změny tehdejšího sociálního statutu, a vyšel z něj hluboce zklamán. Útočiště našel v malbě, která umožňuje průchod vlatním emocím, což mu dává jistotu jakéhosi "nouzového východu". Jeho emoční cítění je nezbytným předpokladem a pilířem jeho tvorby.
Giangi Cornelio stále častěji zažívá silný pocit jakési "vícečetnosti" vlastního já, oproštěného od zažitých konvencí, předsudků a diktátu, které jsou nástroji represe současné společnosti. Ve svých "vstupech do jiné dimenze" Giangi překročil mezní práh; vývojová křivka jeho tvorby je silná a intenzivní. V tomto Giangi Cornelio ztělesňuje osobní různorodost i kočovný způsob života postmoderní doby, který zapustil kořeny mezi smyslovými hranicemi somatického a emočního projevu.V jeho díle stále pokračuje proces "rekombinace", který se projevuje v estetické formě každodenního života, ve velkolepé kultuře rozšířené spotřeby, ve sloučení tvaru a jeho obsahovosti, v integritě konkrétní
smyslové zkušenosti, v emocích.
Nejde o to povrchně vyjádřit, kdo jsi, nebo být tím, co vyjadřuji, ale být věrný své povaze, "stát se tím, co jsi". Zdá se, že malířská proměna této vitální snahy v minulosti atopické, bez trvalého setrvání a zacílení, našla specifickou oblast intenzity: ženské postavy jako obrazu touhy. To znamená, že mobilizace touhy se zde představuje jako primární bios, individuální i kolektivní; je původním motivem velkoleposti spotřeby, povrchnosti módy, objevuje se v podobě "naruby", v krajních extrémech Trash a Crash naší civilizace. "Jsme v oblasti sexuálních, elektrických proudů," jak by řekl William Burroughs.