Emocianalismus jako proud moderního myšlení v umění

Proč právě manifest? Co vedlo tento umělecký proud ke snaze o definování sebe sama? Všechny tyto otázky jsou nabízeny a kladou si za cíl jediné: pojem „emocionalismus“ správně interpretovat.
Z pera Leonarda da Vinciho v "Pojednání o umění malířském" stojí: „Víme zcela jasně, že stačí jediný, rychlý pohled, který nám dává  tušit nekonečno podob daného subjektu našeho vnímání, avšak každou z těchto podob lze vnímat jen samostatně, postupně...“

Velký renesanční umělec Da Vinci v pojednání u umění malířském zachycuje své pohledy na malířství, na jeho vazby k ostatním druhům umění i k samotným nástrojům vizuálního vnímání. Jeho závěry vycházejí z faktu, že ačkoliv náš pohled dokáže v jediném okamžiku vstřebat nekonečné podoby a formy, není již schopen jejich vědomé analýzy v oné konkrétní chvíli, nýbrž pouze postupně. Ba co více, pohledem neregistrujeme pouze daný subjekt, ale i jeho okolí. Takto vytvořený celek proto musí být podrobně zkoumán, chceme-li zachytit veškeré jeho aspekty i podstatu samotnou.


Filozof Paul McLean přišel na počátku 20. století s hypotézou, že samotné vnímání a schopnost vyjádření vlastních emocí je u člověka podmíněno centrálním nervovým systémem. Vycházel přitom z předchozích prací P. P. Broca (1824 – 1880). Ovšem až následné studie W. Cannona (1871 – 1945) a P. Barda (1898 – 1977) přinesly ucelenou defini emočního cítění: „...veškeré odpovědi na otázky stran chování a fyziologických potřeb, vyvolaných vhodnými podněty, mohou být definovány společně.“ Pocity strachu, zlosti, radosti, štěstí, smutku či úzkosti hluboce poznamenávají život každého člověka. Proto je coby nezajímavý vnímán ten, kdož emoční cítění postrádá. Zpracování tzv. „prožitku“ se projevuje prostřednictvím neuromotorického, neurovegetativního, neuroendokrinologického i neuroimunitního systému. Formy vyjádření tohoto prožitku pak představují vzkaz směrem k ostatním.


Skupina umělců z různých zemí světa se na základě těchto poznatků rozhodla vytvořit prostřednictvím rozličných forem a barev jakýsi univerzální dorozumívací prostředek, umělecké esperanto, jímž lze vizualizovat emoce a prožitky. Evoluční vývoj člověka včetně prostředí, jež ho obklopuje, se vždy odrážel v umění a zejména pak v malbě. V období, které dnes můžeme nazývat kulturním relativismem, se objevuje umělecký proud, privilegující hlubší poznání smyslových podnětů a vnímání. Umožňuje popsat a vizuálně zobrazit prostředí i jednotlivosti, utvářené interními i vnějšími aspekty každého člověka a jeho vlastního světa.


Tento druh umělecké tvorby se přímo dotýká životních témat a aktuálních problémů dneška, ať už etickýc estetických či duchovních. Hodnotí a ztvárňuje stěžejní okamžiky historie, aspekty života jednotlivce i vývoj jeho vztahů, ale též pokrok na poli vědy, techniky a komunikace. Jednotlivá umělecká díla vlastně tlumočí prapůvodní smyslovou podstatu, kterou Aristoteles přiřkl zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu. Záleží na každém z nás, zda a jak dokáže rozeznat rozdíl mezi subjektivním a objektivním vnímáním. Vytvoření individuální emoční reality, jež nás bude
během života obklopovat, je proto rovněž pouze v našich rukou.